Otázky pro Veroniku Foltovou
V souvislosti s probíhajícími XV. Letními paralympijskými hrami v Riu de Janeiru jsme oslovili dvojnásobnou paralympijskou vítězku a světovou rekordmanku z Atén 2004 Veroniku Foltovou, bývalou atletku Hvězdy Pardubic a svěřenkyni trenéra Pavla Studničky, a položili jí několik otázek. Veronika získala na paralympiádě v Aténách 2 zlaté medaile v hodu diskem a ve vrhu koulí, dále pak stříbrnou medaili v hodu oštěpem. Mnohokrát překonala český rekord ve vrhačských disciplínách ve své kategorii postižení, získala mnoho titulů mistryně České republiky a také byla několikrát vyhlášena mezi nejlepšími sportovci Pardubic a Pardubického kraje, stejně jako mezi nejlepšími paralympioniky za rok 2004.
Otázky pro Veroniku Foltovou
1) Patříte mezi nejúspěšnější sportovce v historii pardubického sportu, a to nejen mezi tělesně postiženými, ale vůbec. Jak vzpomínáte na svoji sportovní kariéru?
Tak to rozhodně není. Pardubice mají ve své sportovní historii mnoho daleko úspěšnějších sportovců, než jsem já a jsem si jistá, že moje jméno málokomu vůbec něco říká. Je pravda, že jsem měla několikrát tu čest být mezi nejlepšími vyhlášena, ale velkou roli v tom hraje i fakt, že v té době nebyla mezi handicapovanými sportovci taková konkurence, jako je nyní.
2) V Pardubicích jste soutěžila za oddíl Jiskry Pardubice a pak jste přešla do tehdejšího AFK SKP, nyní Hvězda Pardubice. Jak si na tu dobu vzpomínáte?
Za Jiskru závodili už mí rodiče. Byla to parta skvělých lidí, pro které byla atletika a stolní tenis možností vzájemného setkávání a pro mne vždycky zůstanou rodinou. Byli jsme ale v podstatě jen členskou základnou bez možnosti tréninku. Pak se mi naskytla příležitost postoupit do reprezentace a přišla nabídka přestupu od pana Pavla Studničky. Najednou tu byla šance na osobní rozvoj. Bylo to tehdy těžké rozhodování, ale nikdy jsem nelitovala.
3) Zúčastnila jste se, velice úspěšně, paralympijských her v Aténách, jaký to byl zážitek?
Nepopsatelný. Člověk si tam už při zahajovacím ceremoniálu připadal jako vítěz, ta atmosféra byla úžasná. To, co následovalo potom, mi stále připadá jako z říše snů. Dodnes, když slyším českou hymnu, jdou mi slzy do očí. To se zkrátka nedá popsat slovy...
4) Ve Vaší kariéře jste překonala několik světových rekordů ve své kategorii postižení, jak na tu dobu vzpomínáte?
Přiznám se, že jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Vždycky jsem byla sama sobě největším soupeřem. Překonávání rekordů zkrátka nebyla moje priorita. Když se se ale zadaří, je to velmi příjemný bonus.
5) Ve Vaší vrcholné kariéře Vás vedl vrhačský trenér Pavel Studnička, jak na tuto dobu vzpomínáte?
V životě jsem potkala několik lidí bez nichž bych nebyla tam, kde jsem. Pavel Studnička mezi ně bezpochyby patří. Když jsem přišla prvně na stadion, byla jsem jen atletický nadšenec. Atletika byla sice mou láskou, která mě provázela od raného dětství, ale co se techniky týče, neuměla jsem vůbec nic. Nebýt jeho, zůstalo by to tak dodnes. Člověk může mít snahu, sny, ambice, ale bez tvrdé dřiny a správného vedení nedokáže nic.
6) Probíhá paralympiáda v Riu. Sledujete ji? Fandíte českých sportovcům? Komu nejvíc?
Samozřejmě! Nenechala jsem si ujít ani olympiádu, ale paralympiáda je zkrátka moje srdeční záležitost. Byla bych špatný Čech, kdybych nefandila celému týmu, ale nejvíc určitě sledují ty, s nimiž jsem měla možnost setkat se osobně. Nebudu jmenovat, to by bylo na dlouho. Na prvním místě jsou samozřejmě atleti, ale také cyklisté, plavci, lukostřelci, stolní tenisté...
7) V souvislosti s probíhající paralympiádou v Riu bychom se chtěli zeptat, zda jste neuvažovala o návratu na závodní dráhu.
Nemohu říci, že jsem nad tím mnohokrát nepřemýšlela. V tuto chvíli je ale pro mne na prvním místě rodina. Mám úžasnou tříletou dcerku, která mě potřebuje celou, a nemohu se teď ničím jiným rozptylovat. Atletiku ale miluji a vždycky budu. No a kdo ví, třeba i já jednou předám žezlo tak, jak to kdysi udělali mí rodiče.
Děkujeme za rozhovor
